Tomáš Parobek, 47 let, lektor strategického řízení

Narodil jsem se před dávnými lety na severu Moravy a dětství strávil na vesnici. Elektřina byla již "starou známou" a v budce jsme dokonce měli i telefon.

Dodnes vzpomínám na kdákáni slepic a kokrhání kohoutů po ránu, zvonění kostela na polské straně v poledne a ten krásný klid v podvečer. A taky na tanky, které se nám občas proháněly ulicí kolem oken...

Během mého pracovního pobytu v cizině, v obrovské aglomeraci, jsem se osm let těšil, až se vrátím zpět domů, do klidu, na vesnici.

Celý život budu vděčný za to, že mně osud zavál do Pozořic. Už dvanáctým rokem jsme s mou ženou naplaveniny v našem krásném městysi a vychováváme tady syna a dceru - pozořické rodáky.

Jsem vděčný také za to, že i oni se probouzí s kokrháním za okny, dnem je provází kostelní zvon a večer si užíváme klidu na zahradě.

Jsem vděčný, že nám za okny nejezdí tanky.

A budu rád, když ulice nebudou vypadat jako tankodrom. Opravené ulice budou nejen krásné a pohodlné, ale především bezpečné pro všechny, kteří se v jejich okolí pohybují a také bezstarostně hrají...